Čekali jsme! Každý den jsme čekali! Ptali se, kde je náš milovaný tatínek! Ale ty jsi se raději staral o cizí než o nás!" vyjel po něm Kanato. Načež vstal z pohovky a utekl pryč. Nemohl se na něj dál dívat. I ostatní pomalu odcházeli. Nakonec stál Karlheinz se svými adoptivními syny v místnosti sám. Ale ani on se nezdržel dlouho. Sotva jim jen nastínil, co a jak se v domě děje, zmizel, jak to pro něj bylo zvykem. Museli si vystačit sami. Nikdo se s nimi nebavil. Trvalo velmi dlouho, než je chlapci akceptovali jako nové spolu obyvatele jejich domu, a jako jejich bratry. O to déle trvalo, než se k nim tak začali chovat. První rozpory s nimi teprve naznačili to, že se s nimi začali jakž takž smiřovat. Za půl roku k nim někdo ze Sakamaki občas promluvil i s náznakem jakési zvídavosti. Největší zájem, i když ne v tom pozitivním slova smyslu, projevil Ayato. Středem jeho pozornosti se stal tmavovlasý Ruki. Zaujaly jej na něm jeho sklony k sadismu, i když na druhou stranu byl zase velmi chytrý. Stejně jako vlastního bratra Reijiho jej často vídával s knihou v ruce. Některé ty knihy dobře poznával. Patřili totiž právě Reijimu, se kterým se Ruki vždy ošklivě pohádal, když zjistil, že si bez dovolení bral jeho knihy, čímž si též Ruki získal Ayatových sympatií. Často, když dřímal v obývacím pokoji na gauči či jinde v domě a tento tmavovlasý mladík okolo něj prošel, pootevřel jedno očko sledujíc, k čemu se chystá. Někdy byl svědkem zmíněných hádek, škodolibě se jim poškleboval. Jindy si Ruki sedl s právě uzmutou knihou do křesla naproti němu. Číst dokázal několik hodin v kuse, dokud knihu nedočetl, pokud mu ji tedy rozhněvaný Reiji nevytrhl z rukou.